V červnu 2025 se skupina odvážných studentů, učitelů a jeden zkušený průvodce vydali na výpravu do rumunského Banátu – jedinečné oblasti, kde od 19. století žijí potomci českých osadníků. V šesti vesnicích se dodnes mluví česky, pracuje na polích a také ubytovává turisty, jako jsme byli my. Je to kraj plný krásné přírody, prudkých svahů, ovcí a krav pasoucích se na loukách, zatoulaných psů a příběhů o tom, jak se tu kdysi žilo – a jak se tu žije dodnes. První část naší výpravy se odehrávala v rumunských horách, ve druhé polovině týdne jsme navštívili české vesnice.
Program
Neděle: Odjezd
V neděli večer jsme nasedli do autobusu a vydali se na noční cestu do Rumunska. Nálada byla veselá, spánek spíš symbolický.
Pondělí: Inelet – první výšlap, první krize (a první řeka na ochlazení)
Po příjezdu do kempu a postavení stanů jsme se hned rozchodili výstupem do jedné z nejvýše položených, téměř opuštěných osad Inelet (15 km, 650 m převýšení), kde jsme si také udělali chvíli na vzájemné seznámení – každý z nás měl možnost sdělit ostatním, co ho do Banátu přivádí. Po návratu nás čekalo koupání v řece, vaření večeře a zasloužený odpočinek pod hvězdnou oblohou. Šlo o fyzicky nejnáročnější den, zejména kvůli únavě z noční cesty.
Úterý: Vrchol Varful lui Stan a výstup na vodopád
Vystoupali jsme na horu Varful lui Stan (1466 m n. m.), prošli louku s krásným názvem Beletiny a stínem bukového lesa. Odpolední bonus pro dobrovolníky: výlet k vodopádu Windy Falls (5 km navíc a dalších 440 metrů nahoru – jen tak pro radost). V nohách už jsme měli první kilometráž, ale stále jsme se usmívali. Koupání pod vodopádem – pro odvážlivce – a nádherné výhledy byly zaslouženou odměnou.
Středa: Dunaj, jeskyně, loďky a Eibenthal
Cestou do české vesnice Eibenthal jsme absolvovali plavbu po Dunaji a navštívili jeskyni Ponicova s bohatou krápníkovou výzdobou. V Eibenthale nás přivítal místní učitel, bývalý kolega z Bigy, Alex, který nám ve dvouhodinové besedě umožnil nahlédnout do života místní komunity. Večer jsme vystoupali na kopec nad vesnicí, sledovali západ slunce a poté poseděli s místními v legendární hospodě U Medvěda. Spaní ve stanech na prudkých teráskách pod širým nebem mělo nezaměnitelné kouzlo.
Čtvrtek: Svatá Helena, vítr a Gerník
Autobusem jsme se přesunuli do Svaté Heleny a cestou do Gerníku jsme počítali větrníky – Banát se modernizuje! V Gerníku, největší z banátských vesnic, nás čekalo milé přijetí u místních a k večeři sarmy – masové závitky v zelí. Navečer jsme navštívili místní kavárnu, kterou zde provozuje rodina z Čech. Domácí nanuky a limonády nás po horkém dni příjemně osvěžily. Večer byla vesnice tichá, skoro až tajuplná, jen kolem hospody to žilo. Úspěch u studentů měl zejména pingpongový stůl a později také půjčená kytara a společné písně.
Ke snídani jsme dostali domácí vejce a sýr, bylinkový čaj a silnou kávu. Ráno vesnice ožila díky babičkám, které se s námi dávaly do řeči. V Gerníku převažuje starší obyvatelstvo, mladí odcházejí za prací do Čech. Je to znát i na prázdných, chátrajících chalupách. Místní se stále živí především zemědělstvím.
Pátek: Do Rovenska a nadšení z výhledu
Přesun do Rovenska přes rozlehlé louky byl náročný (16 km, 640 m nahoru – a to už bylo znát), ale výhled z kempu na Almašské hory po příchodu do vesnice stál za všechno úsilí. Ticho, klid, žádná civilizace – a konečně pocit, že jsme součástí něčeho výjimečného. Koupání pod vodopády na začátku cesty, uprostřed vší té krásy, podtrhlo radost z dnešního posledního výletu. Večerní langoše a ranní lívance zase doplnily ztracenou energii.
Sobota: Z kopce dolů! A do města
Sestup do rumunské vesnice Sichevita (15 km – tentokrát celé z kopce, hurá!), poté přesun do města Temešvár na krátkou zastávku, která nám umožnila postupný návrat do civilizace. A pak už noční cesta domů, kterou narušila jen maďarská policie, jež i přes nedávný vstup Rumunska do Schengenského prostoru vyžadovala kontrolu našich dokladů.
Neděle: Návrat
V neděli brzy ráno jsme se vrátili před Bigy – plní zážitků, dojmů a fotek, které budeme ještě dlouho vyprávět a ukazovat.
Závěrem
Expedice Banát nebyla jen o chození po kopcích a obdivování krásné banátské přírody. Byla to výprava do míst, kde čas plyne pomaleji, ale lidé mají pořád co říct. Naučili jsme se víc než jen to, že 500 metrů převýšení denně je dost – třeba i to, jak se žije v komunitě, kde si lidé navzájem pomáhají a kde si člověk vystačí s málem.
Děkujeme našemu průvodci Honzovi za klidný a jistý přístup (i když jsme občas remcali, že už máme dost), a hlavně místním obyvatelům – za otevřená vrata, talíře a srdce.
Banát totiž není jen místo – je to zážitek.
Zařazeno v kategoriích:
