Dojmy ze Španělska

Čtrnáct dní, dvanáct destinací, 6900 najetých kilometrů a nespočetně zážitků. 

Začínali jsme v Barceloně, perle Katalánska. Barcelona jistě patří Gaudímu, tento architekt má na kontě katedrálu la Sagrada Familia, park Güell, nebo kouzelný bytový dům Casa Batlló. Prošli jsme si také bulvár Las Ramblas, který v žádném případě nepůsobil postižen nedávným útokem.

Dalším místem, které jsme navštívili, byl kaňon Hoces del Duratón. Hoz znamená španělsky srp, Duratón je poté vlastním jménem řeky. A vskutku, koryto spolu s volně se vznášejícími supy tvořilo úžasné přírodní scenerie.

Následoval Madrid s El Pradem – muzeem plným originálů slavných umělců –, palácem králů, nultým kilometrem všech španělských silnic a bleším trhem El Rastrem. Nejvíce si však budeme pamatovat návštěvu baru za účelem obědu. Ještě než jsme stačili překročit práh, ujal se nás velmi temperamentní, přátelský a energický číšník. Objednali jsme si plněné bagety – bocadillos – a něco málo k pití. Na účet podniku jsme však dostali paellu a tapas, celou dobu se s námi číšník bavil a byl to jeden z těch vzácných momentů, kdy platilo staré pořekadlo "náš zákazník – náš pán".

Ještě navečer téhož dne jsme dosáhli Toleda – pohádkového města s mostem, křivolakými uličkami a barvitou historií. Toledo je známo pro svůj výtečný marcipán (španělsky mazapán), řemeslnou výrobu nožů nebo historických zbraní a v dnešní napjaté době možná pro nekultivovanější jedince nepochopitelné soužití tří kultur – židovské, muslimské a křesťanské.

Córdoba se nám stala jednou z nejlepších ukázek postupných změn kultury na Pyrenejském poloostrově. Nádherná Mezquita-Catedral už názvem prozrazuje, že je kombinací muslimské i křesťanské kultury a my tak mohli polemizovat, zda typické křesťanské prvky a motivy katedrály interiér mešity povznášejí, či naopak kazí jeho atmosféru. Mimo to jsme navštívili la Casa Andalusí, domovní muzeum prezentující životní styl Andalusanů v 12. století a prošli jsme si romantickou uličku Calle de Flores, tedy typicky úzkou uličkou ozdobenou krásnými květinami.

Sevilla na nás zapůsobila za všech nejvíce. Ať už to byl palác Alcázar, nábřeží řeky Guadalquivir, katedrála s věží, nebo jen bezcílné bloumání uličkami židovské čtvrti, v každém případě šlo o velmi obohacující zážitek a město samotné se tak stává jedním z nejzajímavějších námi navštívených měst a to i přes velmi silnou konkurenci.

Doslova květinovým a přírodním opojením byla Granada se svým světoznámým palácem la Alhambra a hlavně zahradami Generalife, které nás ohromily svou rozlehlostí a rozmanitostí. Hlavně přírodně laděné céčkové třídy si zde našly svoje.

Caminito del Rey, další z přírodních krás Španělska. Několik stovek metrů hluboký kaňon, kypící přírodou.  Přesto je zjizven člověkem. Na jedné straně vede železnice, na druhé straně kanál soustavy tří hydroelektráren. Po pracovní stezce, jež sloužila k výstavbě onoho kanálu, se jednou prošel tehdejší král a tak získala své jméno – Královská Cestička. K večeru jsme ještě stihli navštívit malebné město Ronda, přepůlené kaňonem a sešité monumentálním kamenným mostem.

Tento zájezd byl jedním z těch, při kterém je cesta cílem, a přesto jsme dosáhli pomyslného cíle; totiž nejjižnějšího bodu naší pouti. Městečka s nádechem Afriky – Las Negras, a přírodní rezervace Cabo de Gata (Kočičí mys). Zde se točily westerny, neb je místem nejsušším v Evropě a zároveň jedinou evropskou polopouští. Přirozený je tam leguán, nebo palma.

Protože ve všech předchozích městech jsme viděli převážně jejich historické části, tak nám to Valencia skvěle vynahradila. Navštívili jsme totiž moderní město la Ciudad de las Artes y de las Ciencias, tedy Město umění a věd. Od muslimských a křesťanských památek byly monumentální budovy připomínající mořské tvory příjemnou změnou a návštěva akvária s rozličnými mořskými živočichy byla jen slanou tečkou na dortu.

Peñíscola nám představila malebné městečko na Costa Brava a templářský hrad z 15. století, který se nad ním tyčí. Zahrady s ním spojené se nemohly rovnat zahradám v Granadě co se rozmanitosti a velkoleposti týče, zato je však převyšovaly svojí krásou a nádherou.

Posledním městem našeho zájezdu bylo Figueres. Toto město není známější ničím jiným než surrealistickými výstřelky Salvadora Dalího, kterýžto malíř má ve městě i vlastní muzeum, jež si zde zcela nesobecky vybudoval ještě za svého života a které je neoficiálním rájem bizarností – přeci jen, kde jinde na světě najdeme auto s obří sochou matróny na kapotě, v němž po vhození mince začne pršet? Dokonalý závěr dokonalého zájezdu.

Matěj Žabčík a Alois Brzobohatý, 3.A