Když se lidem zajímajícím se aspoň trochu o kulturu řekne název filmu The Greatest Showman, vybaví se jim zřejmě mezi prvními představami obrovská hollywoodská produkce, filmová kouzla a milionové rozpočty. Hugh Jackman v červeném fraku s cylindrem, velkolepá choreografie, pestrobarevné kostýmy a chytlavé písně, které člověku ještě dny znějí v hlavě. K tomu dechberoucí cirkusová show, příběh o plnění neuskutečnitelných snů a oslava lidské jedinečnosti i odvahy být svůj. A mohl bych pokračovat dál a dál. 

Abyste něco takového mohli přenést na prkna divadla Barka, potřebujete hodně talentu, přehršel odvahy a nemalé sebevědomí. Najít tento mix požadavků v jedné třídě se zdá být prakticky nemožné. Vlastně ono to je nemožné! Pokud ovšem neumíte dostatečně snít, jako to umí právě v 2.B. Pak je totiž možné všechno. V pátek 13.3. večer jsem se o tom mohl osobně přesvědčit.

Od snu k realitě 

Je to zhruba rok, co se v hlavách některých studentů a studentek tehdejší 1.B začal rodit odvážný plán: přivést na divadelní prkna muzikál The Greatest Showman. Pro svou adaptaci zvolili podtitul Million Dreams, protože právě o snech – a jejich plnění – mělo jejich představení být především. 

Příběh věčného snílka P. T. Barnuma, který vsadí vše na jednu kartu a založí velkolepou show s lidmi přehlíženými tehdejší společností, není třeba dlouze představovat. Honba za slávou a prestiží (reprezentovaná turné s operní pěvkyní Jenny Lind) ho však začne pomalu zaslepovat a on balancuje nad propastí, ve které může ztratit úplně všechno – svůj cirkus, přátele a především: vlastní milovanou rodinu. 

Když se třída promění v produkční tým 

 Zdálo by se, že divadelní adaptace není zase tak složitá. Jenže The Greatest Showman je muzikál plný náročných tanečních a akrobatických čísel. Třída 2.B si navíc vytyčila cíl, že si vše zajistí sama – od scénáře a režie (Lucie Křížová a Martina Vojtěchová) přes osvětlení a zvuk (Michal Horák a Kryštof Nesvatba), dále přes tvorbu kostýmů (Bernadette Marie Sango Wodi, Natálie Prušková a Lucie Křížová) až po zapojení úplně všech spolužáků – i když šlo třeba jen o takovou věc, jako je příprava scény (to měli na starost Antonín a František Press). 

Celé dílo se navíc odehrálo v angličtině, což se nakonec ukázalo jako ta nejmenší výzva. Všichni herci působili, jako by šlo o jejich mateřštinu, a nezaznamenal jsem sebemenší zaváhání. Větším oříškem byl pochopitelně zpěv. Studenti se proto obrátili na profesorku Annu Hrudovou, která jim byla velkou oporou a pomohla zformovat i samostatné hudební těleso (které originálně doprovodilo píseň Never Enough).  Realizační dohled a usměrnění pak obstarala profesorka Jarmila Sedláková, jež se nenápadně podepsala pod mnoho scén svými trefnými reflexemi. Přirozeně se nám tak propojil kabinet angličtiny s kabinetem hudební výchovy. Kéž by to tímto projektem neskončilo. 

Kouzlo komorních okamžiků 

Mnoho lidí má tento muzikál spojený se spektakulárními efekty a mohutnou choreografií. O to se 2.B v rámci možností divadla Barka pokusila také. Taneční čísla byla bezchybná, plná energie a závěrečná třípatrová lidská pyramida byla něco, co jsem za 8 let působení na Bigy ještě neviděl. Občas sice narazili na technické či rozpočtové limity (jako výpadek mikrofonu zřejmě kvůli zapnutým mobilům v sále), ale ty byly ve výsledku nepodstatné. 

Pro mě osobně se ale těžiště představení nacházelo jinde – v komorních, tichých scénách, které s barevnou show ostře kontrastovaly. Rozhovory Barnuma s manželkou a dcerami, nebo intimní zpěv Phillipa a Anne v Rewriting the Stars, dokázaly diváka chytit za srdce. Často končily úplným zhasnutím světel a rezonovaly v sále ještě dlouho poté (kdy potichu zazníval hlavní hudební motiv celého představení). Musel jsem si klást otázku, jak dokážou tak mladí lidé tak přesvědčivě zahrát emoce, které vlastně ještě ani neměli šanci naplno zažít. 

Herecké výkony, které strhnou 

Bez debat patří všechna čest Rafaelu Tawovi. Hlavního hrdinu ztvárnil se vším jeho nadšením, zmatením i vnitřní bouří. Přidal skvělý zpěv, hru na klavír a neuvěřitelnou pohybovou energii, která opanovala celé jeviště. Když jsem Rafa učil na základní škole náboženství, snil o tom, že bude lékařem. Při pohledu na něj na pódiu mě napadlo: „Ať už to bude chirurg, neurolog nebo obvoďák, pacienti budou moc rádi, že tam je.“ 

Rozálie Kovárníková jako jeho žena Charity byla neuvěřitelně citlivá a přesvědčivá. Její úsměv při Million Dreams byl nezapomenutelný, ale skutečný vrchol přišel v písni Tightrope. Nejistota a bolest z odloučení z ní doslova sálaly. Byl to jeden z nejemotivnějších okamžiků večera. Obraz rodiny pak perfektně doplnily dcery (Zuzka Svobodová a Katka Zahradníková). Jsem přesvědčený, že každý v hledišti přál této krásné rodině jen to nejlepší… 

Skvěle fungovala i druhá ústřední dvojice. Adam Krkoška (Phillip Carlyle) překypoval energičností a nezalekl se ani náročných pěveckých partů. Po jeho boku zářila Barča Blažková (Anne Wheeler). Najít někoho, kdo umí hrát, krásně zpívat a navíc vládne takovým pohybovým a emočním rejstříkem, to je pro třídu obrovská výhra. Byla to role ušitá přímo pro ni. 

Za zmínku samozřejmě stojí i další skvělá vystoupení, ať už šlo o vousatou dámu Lettie Lutz (Radka Přikrylová), generála Charlese Strattona (Lenka Hamplová) nebo švédskou pěvkyni Jenny Lind (Adélka Sobotková). 

Zpráva ukrytá mezi řádky 

Až s odstupem jsem pochopil, že hlavní myšlenka filmového Barnuma – dát každému prostor ukázat svou výjimečnost – se dokonale prolnula s realitou třídy 2.B. Bylo to vidět na společných choreografiích. Každý na pódiu byl jiný (fyzicky i kostýmem), ale všichni tančili společně a tvořili jednotný celek. V 2.B je jistě mnoho výrazných osobností s vlastním názorem, ale v zájmu celku se dokázali sjednotit a táhnout za jeden provaz. 

Zbývá se tedy zeptat: Bylo to nejlepší anglické představení, co jsem kdy viděl? To si netroufám tvrdit. Byla to The Greatest Show? Pokud vnímáme slovo „show“ jako ukázku toho, jakou sílu mohou mít lidské sny, pak moje odpověď zní: YES, DEFINITELY! 

Jiří Janalík, školní kaplan